Přepis homilie mons. Josefa Nuzíka, arcibiskupa olomouckého, o pouti ke cti sv. Rozálie 7. 9. 2025

Spolubratři v kněžské službě, otče děkane Slávku a otče Otto. Vážení pane senátore, vážený pane starosto i místostarosto, vážení mistři varhanáři, pane organologu a všichni bratři a sestry, kteří jste se rozhodli, že budete dnes část tohoto svátečního dne trávit tu u kostelíčka nebo v kostelíčku. Ta dnešní pouť má dvě roviny.

Ta jedna rovina je ta přirozená. Jsme svědky dokončení opravy varhan po několika letech, kterému předcházelo ještě úsilí nějak to řešit svépomocně, ale moc se to nedařilo, tak se to svěřilo odborníkům a vidíme nebo uslyšíme i dál, že to bylo dobré rozhodnutí. Ale také ta rovina přirozená je v tom, že kolem tohoto kostelíčka v roce 2018 vznikl spolek.

Spolek, který chce bez nároku na mzdu udržovat a uchovávat a předávat toto místo, které má ten svůj genius loci, výjimečnost, každému, kdo sem přichází, ať už je věřící nebo teprve Boha hledá. A ještě je to jedna složka té přirozené roviny.

Vzpomněl ji pan senátor, když říkal, že ještě nikdy tu nebyl olomoucký arcibiskup. Neplatí to jenom o tomto. Bratři a sestry, v našem životě je vlastně každý den originální.

V jedné modlitbě se modlí křesťan a říká: „Pane, děkuji ti za tento den, protože vím, že se už nebude nikdy opakovat.“ A to je něco, bratři a sestry, na co se máme naladit. Výjimečné dny našeho života nejsou ty dny, kdy jsme svědky něčeho epochálního, kdy se konečně vydáme poprvé na cestu třeba do Ameriky nebo na vytouženou dovolenou do Chorvatska. Ne, hodnotu má každý obyčejný den. Den, kdy zase jedete do práce svým vlakem nebo autem.

Kdy třeba potkáte někoho na ulici, nebo v telefonu slyšíte něco velice důvěrného, něco, kdy bratr nebo sestra, váš známý, vám něco vypravuje, co prožil. Ano, každý den, ta přirozená rovina nám říká, svět je krásný, život má hodnotu.

Nenech si vzít ty dny, že teď to je jen den pracovní, že to velké teprve přijde o víkendu.

Biskup Antonín, můj pomocný biskup, který sem jezdí a vím, že tu měl bohoslužbu tuším na Silvestra, tak víte, že rád fotí. No a co myslíte, že fotí v Olomouci? No, nejčastěji náš dóm. Pořád dokola. Jednou je to, když jde ráno z bazénu, po druhé je to při západu slunce. A víte co? Každá ta fotografie je krásná, protože je jiná. Někdy vytvoří oblaka, slunce, měsíc něco nového, co jsme ještě neviděli.

A tak to je to první, to přirozené, bratři a sestry, abychom viděli krásu každého dne. Kolikrát se nám už stalo v životě, že jsme se s někým setkali a nevěděli jsme, že to je poslední naše setkání. Kolikrát se nám stalo z toho obyčejného setkání, že nám zůstalo něco, co si neseme celým životem.

A tak chceme i při této pouti prosit o to, abychom viděli krásu každé chvíle našeho života. Ale také tato chvíle má tu rovinu duchovní a u ní se chceme také zastavit. Protože co by to byla za pouť, kdybychom nemluvili o Bohu? Co by to byla za pouť, kdybychom se nedostali k duchovním záležitostem? Byla by to pouť? Kolotočová ano.

Ale ta, kdy se má srdce potěšit, taková by nebyla. Slyšeli jsme v Knize moudrosti první čtení, které by nás mohlo vést ke skepticismu. Děcka, víte, co to je skepticismus? Nevíte, že? Kdo by to… Určitě pan senátor? On nechce být, protože on přednáší pořád. Ale já vám se mám to pokusit. Skeptik je ten, kdo všechno nějakým způsobem zpochybňuje. Kdo je blízko nihilismu, to znamená: nic nemá cenu, všechno je k ničemu.

Neříká vám to něco? Nemáme, bratři a sestry, dnes kolem sebe spoustu takových lidí? A ten, kdo to napsal, veden Bohem, ten úryvek, kdy jsme slyšeli ta slova: myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry jsou vratké, s námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvyšší.

Ale ten svatopisec tady neskončil. On jenom vyjádřil to, jak se cítí, že to, co ho napadne, je tak vratké, tak nejisté, tak, jak to máme i my, tak, jak to má muž, který řekne to, o čem přemýšlí své ženě, a ona buď na to zareaguje: ano, tati, je to tak, anebo také to tak cítím – že nevíme. Ale ten svatopisec, jen mu do toho vstupuje Bůh.

A najednou to vidí jinak. Najednou to ví, jak to krásně vyjádřil ten žalm, který jsme zpívali. Člověk si uvědomí, že ano, moje myšlenky jsou krátké, neobsáhnu to všechno, ale je tu Bůh, který mu je útočištěm.

A k tomu dospěl ten svatopisec. A k tomu máme dospět i my. Vidíme i v dnešní době, jak těžko se domlouvají státníci. Jak těžko se domlouvá na té politické rovině. Každý hraje nějakou hru. Ale je tu Bůh, který s námi nehraje hru.

Bůh, který chce stát při člověku, aby mu byl útočištěm. A toto nám dnes, bratři a sestry, poselství této pouti Božího slova. To je to nadpřirozené. Nejsi sám, ale Bohu můžeš být útočištěm, pokud budeš chtít být.

 

Toto místo, kostelíčka Božího Těla a svaté Rozálie, jak víte vy domácí, je spojeno s něčím výjimečným a mimořádným. Ať už to bylo nalezení svaté hostie, které nás vede do čtrnáctého století, anebo konec moru před těmi právě sto sedmdesáti lety, který je spojen s Bludovem.

Ale nejedná se vždycky v našem životě o takovéto věci. Bůh ukazuje svou sílu rozmanitým způsobem. A my jsme dnes slyšeli druhé čtení, které nám vypravovalo o tom – byl to úryvek, který psal Pavel, apoštol, ve vězení.

Ve vězení píše ten, který uvěřil v Ježíše – a on není zlomený. On není zatrpklý. Pavel jedná a píše tomu Filemonovi, aby otroka, který utekl od toho Filemona, a Pavel ho potkal ve vězení a pokřtil ho tam – aby s ním zacházel úctivě a že nejraději by si ho nechal jako služebníka.

Je to velké, bratři a sestry, když člověk, který má blízko k Bohu, dokáže i ve vězení nepropadnout malomyslnosti a zkleslosti. I my máme takové stavy. Stačí jenom všední starosti – obava z toho, co bude, až půjdu do důchodu, co bude s mými rodiči, nebo co bude, když si řeknete vy, senioři: jak to bude, až nebudu moct být sama v tom bytě nebo domě? Kolik takových otázek nám vstupuje do myslí. A Pavel, který psal z vězení dopisy plné naděje, nám říká: nezapomeň na Boha. Nezapomeň na Boha.

Častokrát, a v mnoha kázáních, jsem už použil ta slova, která řekl jednou Jan Pavel II., když se vracel z cesty z Japonska. Jak to víte, papežové na palubě letadla odpovídají na otázky.

A Japonsko tehdy – v osmdesátých letech minulého století – bylo vyspělou zemí. A tak novináři říkali: má Bůh co ještě dát této zemi, která je tak dopředu? A papež řekl: ano, má. A potom pokračoval: Bůh má co dát celému světu.

Svět, ve kterém se ozývá: „Je to špatné a bude to ještě horší,“ – řekl Jan Pavel II. – takový svět zapomněl na Boha. A není, bratři a sestry, ten náš svět takový? Slyšíme stále znovu, co všechno nám chybí.

Hlavně myslíme na prostředky, na bydlení – a jsou to věci, které nepopírám, že je potřebujeme. Ale nechybí světu ten duchovní princip, ta opora, to útočiště? Není člověk právě takový, protože zůstal sám? Sám jako člověk, ale bez Boha. Bez toho, který ho táhne, který mu ukazuje hlubší smysl. A to Pavel ve vězení měl – a dnes nám to zní jako příklad.

A to třetí, o čem bych se rád s vámi podělil: dnešní evangelium je pro nás jakýmsi malým testem. Ježíš mluvil o tom, kdo chce být mým učedníkem a neklade svého otce, matku, ženu, děti až na druhé místo – nemůže být mým učedníkem. A pokračuje dál těmi příměry o stavbě věže, o králi, který se chystá do války.

A k čemu nám, bratři a sestry, mají sloužit tato slova? Jakým mohou být naším testem? Jak je to se mnou? Jsem ve vztahu k Bohu jenom pozorovatelem? Ta role je tak častá – dnešní člověk umí být divákem, zpovzdálí sledovat, nechat si čas, až se později rozhodne. „Uvidíme, ještě počkáme“ – tak jako když se obchoduje na burze. Ale my víme, že s Ježíšem to tak není.

Nám říká ten evangelní úryvek, že nemůžeme stát v půli cesty – že se musíme rozhodnout. Chci být učedníkem Kristovým, anebo chci být jenom učedníkem světa? Co je víc? I na tuto otázku si musíme odpovědět.

Právě v této chvíli probíhá na náměstí sv. Petra ve Vatikánu v Římě svatořečení dvou mladíků. Jednoho máte i tady na tom obraze – je to Carlo Acutis, který zemřel v 15 letech v roce 2006. A druhý zemřel před sto lety – Pier Giorgio Frassati, ve 24 letech.

Toho byste poznali – stojí jako mladý muž s fajfkou a dívá se do dáli. A když dostal jeden autor úkol, aby výtvarně zachytil, co je na těchto dvou mužích tak velikého, že je církev ve 21. století svatořečila, tak řekl: „To byli muži, kteří se oba rozhodli pro Boha.“

Oni se rozhodli pro Boha. Pier Giorgio Frassati ve 13 letech – chci říct pro Boha. A Carlo Acutis v 6 letech. A možná, kdyby věděl o kostelíčku u Bludova, tak by do své knihy, ve které napsal všechny eucharistické zázraky, vepsal i tento, který ukazuje, čím byl on uchvácený. I přesto, že miloval internet, nikdy mu nepodlehl.

A představte si, co tento patnáctiletý chlapec řekl své mamince tři dny před svou smrtí: „Mami, můžu zemřít šťastný, protože jsem ani minutu svého času nepromarnil věcmi, které by se nelíbily Bohu.“

Že to je velká výzva pro mě, pro tebe a pro každého z nás – nepromarnit, což znamená dělat to, co se líbí Bohu. A my to rozeznáváme, máme svědomí, ten hlas vnitřní. A poslechněte, co řekl přítel o tom druhém svatořečeném, Pieru Giorgiu Frassatim:

Jaký byl můj přítel Giorgio? Kdybyste viděli dav nerozhodných lidí, on v něm stál jako rozhodný. Kdybyste viděli roj dezorientovaných lidí, on tam stál jako ten, který byl orientovaný. A kdybyste viděli nekonečnou řadu zklamaných lidí, Pier tam stál jako spokojený.

Není to, bratři a sestry, to, co hledáme i my? Kdo jim k tomu pomohl? Ne nezdolná vůle, povaha či dary, ale to vyrostlo z Boha. A proto chceme i my – skrze tuto pouť – otevřít dveře do svého života a srdce tomu, který dělá tak velké věci, našemu Pánu a Králi. Ať se tak stane.